Známe se od prvních motokrůčků. Letos je to již 9-tá motosezona kterou spolu začínáme. Dalo by se tedy říct, že bychom se mezi sebou měly znát. Přesto Dakarka byla schopna poskytnout svůj byt pro konání akce – optimistka. Jsme ji varovali, aby si našla přímou a pokud možno čistou cestu kanálama, aby se druhý den měla jak dostat do práce. S blahosklonným úsměvem naše varování přešla. Teprve až v půlce noci z ní vypadlo že odlétá na Nový Zéland tak jí to může být jedno. Potvora. Jsme se tak těšily. Vlastně to celé začlo kdysi dávno v zimě v jedné garáži kde jsme společně žehrali na absťák po ježdění a kromě nás byl přítomen ještě becher, gril a motorky.

Ani nevím jak to že motorky jsou stále ještě v garáži jen my se už scházíme spíše v kuchyni a místo leštění zašpiněných ráfků honíme vařečkou maso na pánvičce. Holt doba je temná. Jediné co se nemění jsou účastnice. Kri-kri, bankovní úřednice co se pět dní v týdnu vznáší na jehlových podpatkách lodiček co jsou absolutně in, aby v pátek na sebe navlékla kombošku, navrkla 9-kového fároše a s něžným krkánečkem chlupatého štamgasta zaplivané hospody dala vale vytříbené eleganci. Dakarka – moravačka z Bohumína co žila v Polsku, Praze, Anglii a toho času je z ní paní McCabe jediná česká Novozélanďanka s 12-kou banďourem. A Moniqua – blondýna z Brna s cb-1300, co se stejně jako moje maličkost vypravila za hlasem svého srdce do „ázie“ – to je ta země hned za Českou republikou, kam si čeští turisté chodí lehnout pod lavinu.

Prostě skutečně vytříbená společnost. Obkládám si bolavou hlavičku mokrou handrou a přemýšlím jak moc mi ublíží kefírové mléko. Přesto si nedokážu smazat křivej úsměv z gezichtu. Vzpomínám co všechno jsme už prožily. Bylo by toho na 2 životy. A ještě jsme neskončily. Protože každá echt moto-ženská se kolem třicítky teprve rozjíždí. Vivat motorky. Vivat kámošky. Vivat valným kozohromadám.